Na film Obsluhoval jsem anglického krále se můžeme dívat hned ze dvou úhlů pohledu. Za prvé v kontextu celé Menzelovi filmové tvorby a za druhé v kontextu současné české kinematografie. Oba dva pohledy poskytují zajímavé paralely a zjištění. Především musíme vzít v úvahu, že Menzel je o čtyřicet let starší, než když natáčel svou druhou Hrabalovskou adaptaci Ostře sledované vlaky (1966). Změnila se i doba a politický režim. V neposlední řadě musíme vzít v potaz i fakt, že Menzel jako jediný z tvůrců české nové vlny nebyl autorem v pravém slova smyslu, protože natáčel své filmy jako adaptace literárních děl. Tyto faktory měli bezesporu velký vliv na výslednou podobu „anglického krále“. Pokud se budeme dívat na poslední Menzelův film jako na celek, určitě film uspěje. Zkusme se, ale podívat i na jeho jednotlivé části.
Především si film Obsluhoval jsem anglického krále nějak můžeme pojmenovat. Zřejmě nevýstižnější bude příměr typu „takový laskavý český film“. Tento příměr se prolíná celou Menzelovou tvorbou po roce 1969 až do současnosti. Adaptace děl Bohumila Hrabala jsou v Menzelově pojetí vždy řemeslně velmi dobře odvedené, postavy jsou kvalitně zahrané, ale filmům chybí určité napětí (přesah), vnitřní rozervanost (v tom dobrém slova smyslu) a překvapení, které se změní v nový a neotřelý pohled na literární předlohu potažmo na vidění problémů bytí očima tvůrce. Tyto neduhy se objevují i v „anglickém králi“. Menzel si z Hrabala bere jen tu přívětivější a světlejší stránku. Reálná drsnost, pochmurnost a nevlídnost zůstává divákovi v podání Menzela utajena. Film se ani nesnaží něčím ozvláštnit své vyprávění a filmové postupy. Pravidelně se střídá současnost s minulostí, vzpomínky s realitou, ženská krása s jemnou a vkusnou erotikou. Pokud se už Menzel nadechuje k nějaké vypjaté situaci, která skončí střetem (vztah Jana Dítěte s Lízou) a mohla by posunout příběh do jiné roviny, vždy se rychle a k velké škodě vrátí do zajetých kolejí.
Obrazově je film nepochybně zajímavý. Kameramanská legenda a stálý Menzelův spolupracovník Jaromír Šofr (snímal filmy Věry Chytilové Strop a Pytel blech, Jana Němce O slavnosti a hostech nebo opus Karla Kachyni Ať žije Republika) si s pomocí minima triků svým obrazovým vidění diváka podmaní. Kontrastní záběry, ve kterých se střídají rychlé pohyby kamery, snímající po celý film neustále tepající postavu mladého Jan Dítěte (Ivan Barev) a oproti nim jsou postaveny pomalé a „rozvážné“ záběry na postavu staršího Jana Dítěte (Oldřich Kaiser). Šofrovou specialitou v tomto filmu jsou i „jídelní scény“, ve kterých se servírují různé pokrmy, které ladí s krásou přítomných žen. Šofr drží nastolenou kontinuitu Menzlových filmů a jeho obrazy jsou oku lahodící, ale po nějaké době sledování filmu se jich divák nasytí a žádá si změnu, která bohužel nepřichází (což ovšem není vina kameramana).
Románové postavy dokázali všichni herci v hlavích rolích přenést v celku bezchybně do filmového prostředí. Takové bylo i očekávání. Herecký koncert rozehrává samotná postava Jana Dítěte (mladší, starší) v podání bulharského herce Ivana Bareva a Oldřicha Kaisera. Oba herci velmi dobře pracují s výrazem tváře a jejich gesta a slova nejsou zbytečná a okázalá, ale velmi přirozená a výstižná. Orchestr dalších herců funguje také bezchybně. Martina Huba jako vrchní číšník Skřivánek, Josef Abrhám v roli hoteliéra Brandejse, Marián Labuda jako obchodník Walden, Milan Lasica jako profesor i mladá německá herečka Julia Jentsch v roli Lízy, odvádí herecký nadstandard. Je pouze velkou promarněnou šancí, že Menzel nedokázal a snad ani nechtěl na filmových postavách více pracovat po stránce jejich psychologie. Čitelnost a předvídatelnost všech postav je strojová a neinvenční.
V tomto bodě se nám oba naše počáteční pohledy protínají. Odpovědi nebo spíše přesněji řečeno reflexe obou pohledů jsou více než jasně viditelné. V kontextu své filmové tvorby nenatočil Jiří Menzel žádný přelomový film. Obsluhoval jsem anglického krále je spíše jeho průměrným dílem. Chybí apelativnost a dravost, kterou nesly filmy jako Ostře sledované vlaky nebo Skřivánci na niti. Zbyla jen pouhá „řemeslná“ práce, bez jakýchkoliv cest hledání. V porovnání se současnými o generaci nebo i dvě mladšími tvůrci, ale i se svými vrstevníky, to pro Menzela nevyznívá také příliš lichotivě. Věra Chytilová nebo Jan Němec i přes svůj pokročilý věk svými filmy stále něco sdělují a otevírají nové otázky, což se Menzelovi nedaří. Zůstává i faktem, že režiséři méně známých jmen (Zelenka, Tyc, Vojnár, Nellis, Nováková, Gedeon) kvalitativně Menzelovu tvorbu převyšují. Na konci tedy zůstává otázka, zda mělo vůbec po velmi dlouhých peripetiích ještě smysl točit tento film. Jestli nejde o pouhou Menzelovu splněnou představu, bez hlubšího obsahu. Po shlédnutí „anglického krále“ jsem nabyl dojmu, že tento film ani nemusel vzniknout. Více méně by ho nikdo výrazně nepostrádal. Což je v celku trpké zjištění, pokud si k němu dosadíte, tak respektovaného režiséra jakým Jiří Menzel je.
Film distribuuje Bioscop (www.bioscop.cz).
Do široké distribuce přijde film 11. ledna 2007. Od 19. prosince 2006 bude film k vidění v limitovaném počtu kopií ve vybraných městech (Praha, České Budějovice, Brno, Hradec Králové, Olomouc, Ostrava, Pardubice ,Kolín a Plzeň.
Oficiální stránky filmu :
